Obul jsem se do toho jak Bosák.

Kamarád má kamaráda. Tak to začíná snad vždycky. A ne jinak tomu bylo i teď.

Náhodou sem byl osloven, jestli bych nechtěl spolukomentovat poslední kolo GL. Rázně jsem odmítnul, protože jsem vůbec neměl pocit, že já bych byl ten pravý odborník. Pak jsem ale neodolal pokušení a za podpory kamoša Franty jsem se rozhodl, že spolu to zkusíme.

Úvodní slovo jsem si připravil, takže pohoda. Pak ale přišly první minuty. Studování soupisek, rychlý gól a řádění fanoušku... bylo toho na mě moc. Vzrůstající teplota mého procesoru snižovala rapidně výkon, takže Franta musel chladit několika radama. Ale nakonec jsme to zvládli bez restaru a po chvilce jsme se už cítili jak nesmrtelní.

Ti z vás, kteří jsou dostatečně odvážní, mohou kliknout na obrázek a posoudit sami, jak mi to šlo. Dopředu ale chci upozornit, že jestli se ve vzkazech vyskytnou nevhodné příspěvky, dojde k cenzuře.

Líný tenis v Ostašově.

O víkendu jsem si byl zahrát soft-tenis na již 20. ročníku Ostašovského turnaje dvojic. Hrál jsem s panem Málkem. Plní elánu a se zaručenou taktikou jsme dostali na prdel hned v prvním zápase. Obdržená facka nám ale prospěla, především teda mi, a dalších 6 zápasů jsem jednoznačně vyhráli. Až prohra v semifinále s místní dvojicí agresivních abstinentů naštvala nás i přihlížející, jejichž přízeň jsme svojí útočnou hrou získali, a to i přes odvážný název našeho družstva - Baník pičo! Znechuceni semifinálovými spory a především držíc se nadále Jurova hesla - bereme jen titul, nenašli jsme dost motivace v boji o třetí místo a odevzdali tak soupeři lacině placku.

Trocha statistiky:
• První utkání jsme prohráli se stejným soupeřem jako v semifinále. Jádrem sporu byla skutečnost, že každé dvojici vyhovoval jiný míček. Ve jménu spravedlnosti jsme tak z celkových 5 vzájemných setu odehráli 3 a 1/2 s míčkem, který vyhovoval více soupeři. (Jediné štěstí, že nevážím o 20 kilo víc, jinak bych vystřelil toho šmejda z cviček.)
• V boji o třetí místo jsme se opět utkali se soupeřem ze základní skupiny. Celková bilance vzájemných zápasů byla v náš prospěch - z 5 setů jsme tři vyhráli. A přesto jsme dopadli hůř.
• Turnaje se zůčastnilo 31 dvojic. Ty byly rozdělené do 5 skupin po šesti, přičemž jedna skupina byla sedmičlená. Ze skupiny postupovali první tři + nejlepší ze všech čtvrtých. Mezi poslední 4 dvojice bojující o medaile se dostaly všechny tři dvojice, které postoupily z naší skupiny.

A dodatečně:
S odstupem pár dní jsem se dozvěděl, že turnaj měl po skončení ještě neplánovanou druhou část, která se dohrávala už bez raket. Ještě se předávalo ocenění pro největšího ocasa turnaje. Hlavní cenu - zlomený nos a spousta menších šrámů, si donesl namol ožralý pražák. Tak gratuluju!

Swearing Makes You Feel Less Pain.

Celý život tvrdím, že v pravou chvíli si zanadávat je zdravé. Podle mě každý aspoň jednou okusil tu opojnou chuť úlevy, kdy si člověk necenzurovaně zapřemýšlí. Bylo tedy jen otázkou času, kdy výsledky pokusů starých praktiků potvrdí nějaký medik. A na co se tedy přišlo? To si přečtěte v článku na FoxNews.com.

Výlet na Gigulu aneb Cesta na vrchol.

Díky MS v klasickém lyžování vyhlásila na únor TU v Liberci nucené prázdniny. Odjel jsem proto domů. Po dvou týdnech tréninků, dělání stránek a odhrnování sněhu jsem pocítil potřebu změny. Tou pravou měl být výlet. Háčkem bylo s kým. Všichni tvrdili, že někam musí jít... říkali, že do práce nebo tam někam. Prostě problém.

Ale měl hned dvě řešení. První v oboru reálných hodnot - Dáša a druhé v oboru komplexních hodnot - protože Alešovu imaginární složku prostě ignorovat nelze. Pasoval jsem se tedy do role organizátora a vypracoval plán - Výlet na Gigulu.

Druhý den bylo všechno jinak. Vlak měl 30 minut zpoždění. Smrtelným úderem do týla naší naděje, že stihneme navazující vlak, zasadila průvodčí ve FM, kde se nám přišla omluvit, že došla nafta. Aleš, který na nás čekal už přes 40 minut ve Frýdlantu, mi zprvu nevěřil. Říkal, ať už to nepiju, že lhát se nemá, a že příště, až budu zase něco plánovat...

Když pro nás Aleš přijel do FM, zjístili jsme, že jsme čtyři. Pod palubovkou se krčil s hlavou naraženou na repráku jezevčík Rendy. Pes, který podle Aleše nemá zuby, nekouše, nesmrdí, poslouchá a přežije i týden pod lavinou. Už v půlce výletu jsem zjístil, že je všechno jinak. Pes měl tesáky jak Goro, při pohlazení se díval po odvážlivci koutkem oka, tak jak to psi před útokem dělají, smrděl na hony daleko a na povel 'Rendy, na kraj, poď na kraj, auto jede, blbče poď sem, to je debil.' se stavěl zásadně doprostřed silnice.

Cesta k vrcholu nám trvala hodinu. Aleš vybral srnčí stezku na téměř kolmé stěně v metrový závějích. Rendy vyrazil první. Já jsem se po padesáti metrech musel začit svlíkat, abych se neutopil. Aleš neměl na starost nic jiného než jak nás všecky vykulat ve sněhu. A Dáša, která už od středy koketovala s myšlenkou přesunout výlet na červenec, vyrazila na cestu i s pravítkem a pěti prupiskama.

Zedřeni jak Alešův pravý spánek pokořili jsme třetinu kopca. Cestou jsem musel odrazit několik Dašiných revolučních pokusů, kdy mě chtěla nahradit ve funkci organizátora a zavelet k sestupu. Přežil jsem i Alešovy dorzální útoky. Ale když jsem viděl všechny tři - omrzlého Rendyho, Aleša zkulaného od sněhu a Dášu, které neskutečně klouzaly boty... A já už byl taky dost provětraný. Rozhodli jsme se vrátit. Cesta dolů, to byl fofr. Několikrát jsme sebou všichni řizli, což jsem odnesl naraženým loktem. A Aleš ještě na závěr praštil s Dášou do toho nejhlubšího sněhu.

V hospodě jsme si pak v malé laboratoři sami museli udělat čaj, Dáša se naprosto nenápadně podělila s Rendym o polívku a Aleš vyhecovali číšnici, aby odnesla všechno nádobí z našeho stolu najednou, což se jí málem stalo osudným.

Druhý pokus o zdolání Giguly je předběžně naplánovaný na první týden v březnu. Jen se bojím, aby z naších expedic nebyla nakonec nekonečná telenovela.